Nemá rád, když se mu říká syn majora Zemana

Potkali jsme se letos náhodou na čarodějnicích v Třebohosticích u skvělého pojízdného baru Davida Duška, připili na zdraví, začali si tykat, a tak jsem byla zvědavá, jaké vazby má na náš region a jaký je jeho vlastní příběh.

Pavel Brabec - před čtvrtstoletím zakládal profesní Asociaci českých reklamních agentur, které pořád šéfuje. A přestože oba jeho rodiče byli z divadelního a filmového prostředí, tentokrát jablko padlo dále od stromu… nevystudoval herectví, ale Filmovou a televizní fakultu AMU, katedru režie u režiséra slavné „Saxány“ Václava Vorlíčka. Režíroval na Nově, Primě i v České televizi, přes rok pracoval v pařížské televizi TF1.

Jeho táta, herec Vladimír Brabec - odehrál na divadelních prknech desítky skvělých rolí a proto nemá moc rád, když mu říkají „syn majora Zemana“. Jak Pavel říká, byla to jen taková hodně viditelná epizoda tátově životě, ale pořádně medializovaná… „Jsem pyšný na to, že Zemana hrál jako nekomunista. Do strany ho nedostali! Spousta lidí si myslí opak…“ říká Pavel.

Když mluvíme o tvém tatínkovi, tak já jsem zbožňovala jeho dabingové výkony. Nejvíce s ním mám spojeného Jacka Lemmona. Třeba z filmu Někdo to ráda horké, kde mluvil Joa, se mi hned vybaví jeho hlas, jak říká: „Ahoj, holky, já jsem Daphne“, nebo dialogy v Nebožtíci přejí lásce jsou tak skvěle napsané a namluvené, že můžu celý film poslouchat jen jako rozhlasovou hru a stejně si vybavím každý detail z obrazu.

„To byla ještě doba, kdy dabing byl velký řemeslo, protože se tomu věnovalo hodně času. To ani lidé netuší, co všechno tomu předcházelo. Dřív se u nového filmu sešla produkce s režisérem a vybírali se pečlivě správné hlasy, které pasovaly na jednotlivé herce. Pro tátu to byla zajímavá práce. Myslím, že vládl dobrým hlasem a technikou řeči, takže nakonec udělal hodně pěkných dabingových rolí.  Budiž mu to ke cti.“

Vím, že je to častá otázka, ale jak tebe ovlivňovalo, že máš tak slavného otce?

„Každý má nějaké kořeny, něčí táta dělá autobusáka, někdo je elektrikář… no můj táta byl herec. Začínal v Národním divadle s legendami jako Karel Höger, Zdeněk Štěpánek, Pepíček Kemr…, to byli pro mě „strejdové“ z divadla. Připadalo mi to úplně normální být vedle nich. Tenkrát jako kluk jsem netušil, že časem na ně budu vzpomínat jako na velké osobnosti našeho divadla a filmu. Ale asi mi to nějak nakoplo… napodruhé jsem byl přijatý na FAMU na katedru režie.

Jaké jsi měl spolužáky?

Moji kolegové z FAMU jsou třeba Milan Šteindler, Zdeněk Troška byl o něco starší, ale potkávali jsme ve škole několik let, na vojně jsem byl společně s Bobem Kleplem. Dělali jsme si srandu z lampasáků a málem jsme dostali arest... Moc rád vzpomínám na Halinu Pawlowskou – ta se mi tedy obzvlášť líbila… Ty její velké a krásné… oči! (smích)

Zjistila jsem, že sis vyzkoušel herectví i vystudovanou režii, ale hned po revoluci ses zaměřil na reklamu.

„Ano, líbí se mi, že je to multioborová disciplína. Špičkové profese, digitální technologie, kreativita… Lidi si většinou myslí, že reklama je to, co na ně bafne z televize. Tak to není. Všechno okolo nás v médiích i ve veřejném prostoru je komunikace. Bez reklamy by lidi neměli internet, Facebook, soukromé televizní a rozhlasové stanice, Google… Těm, co nemají reklamu rádi tohle často nedocvakne.

Reklamní asociaci jsme zakládali v roce 1992 a od té doby jí šéfuju. Bohužel je to neplacená funkce (směje se). Takže už 30 let podnikám, mám pár firem. Jako čerstvej důchodce jsem ale už hodně línej a tak se čím dál tím víc snažím věnovat věcem, který mám rád. Čas se prostě nedá koupit! Za první vydělaný peníze jsem si po revoluci koupil pozemek v Babicích.“

Tak to mi nahráváš na to, co se chci zeptat od začátku. Jak se stalo, že jsme se v noci na čarodějnice potkali u nás?

„Babicko, Třebohosticko i Škvorecko je moje srdeční záležitost.  Jsem rád s fajn lidma, nechci už trávit čas s těma, který nejsou v pohodě a nemají dobrou auru…  Na chatě, kterou jsem začal postupně stavět a budovat, vyrůstaly moje děti. Ono už je to přes třicet let, tak jsem taková starší náplava (směje se). Na čarodějnicích jsem tady skoro každý rok. Po té zimě se na ně vždycky těším! Letos vyšlo všechno, počasí, kamarádi...“

Takže do Třebohostic přijíždíš přes les?

„Ano, přes les do hospody, na pivko za kamarády. Pokecáme. Třeba od Máry Laláka ze Škvorce máme vždycky fantastický maso. Zjistil jsem, že tu žijí i známí z reklamní branže. Jsou tady podobný šílenci jako jsem já - fandíme dirt bikingu. Nějaká úchylka prostě bejt musí!

 A neuvažoval jsi se sem přesunout trvale?

„Jsem tady docela často, takže tomu nechávám volný průběh. Před pár lety jsem řešil v rodině docela blbý věci, umřel táta, máma, moje žena, tchán, tchyně… Musel jsem si to nějak srovnat v hlavě… No a ještě s šedesátkou na krku. Podnikám celej život, pořád ve smrti a tak jsem si řekl, že šlápnu na brzdu. Už nechci umřít bohatej, ale spíš s pohodou na duši. Tu mi hladí skvělá přítelkyně, mám tři kluky, nejmladší Honza mě letos udělal dědkem. Zrovna včera s malou vnučkou přijel, tak jsme grilovali a užívali si to tu.

Takové dny mají být. Děkuji, že sis na nás udělal čas a brzy zase v Třebohosticích na viděnou.

Alena Dryáková

Všechny fotografie si můžete prohlédnout ve Škvoreckém zpravodaji zde